Příběh stromu

Zdravím Vás, milí lidé!

Jsem Strom.

Člověk bere do svých rukou mne, malý kmínek, jenž touží po úrodné zemi, po chladivé vodě, co zvlaží jeho kořeny . Bere mne do rukou a něco mi říká:

" Z tebe bude jednou velký silný strom, i když dnes na to ještě nevypadáš. Tvůj útlý kmínek bude muset ještě chvíli bojovat, aby na zemi obstál, aby tu přežil."

Já strom, naslouchal jsem jeho slovům a říkal jsem si:

" Já to musím dokázat. Ne, já to dokážu. Jednou ze mne bude největší strom na světě." 

Konečně mne má matka země přijímá do svého náručí a konejší. Od této chvíle jsme spojeni. Kyprost její země mi dává sílu růst. Stojím a rozhlížím se po tom širém světě. Můj svět je vlastně jeden širý lán pole, ať se podívám kamkoli. Jsem malý a mám strach a vůbec nechápu jak to myslel ten člověk, že jednou budu velký.

Teď si připadám jako smítko s kterým si vítr pohrává a pohazuje jej ze strany na stranu. Ale já se držím pevně svými zaťatými kořeny .Dnes je mi už měsíc. Slunce začíná prohřívat půdu a mně prohřívá každou větévku. 

Žár, který spaluje mé lístky je nekonečný. Již přešlo období jarních deštíků co zvlažova1ťmé kořínky .Sálající horko teď 
provází každý den a nebýt dobrých lidí co jdou kolem a zvlaží mé údy , jisto jistě už bych dávno zahynul. Kdy to jenom skončí. Byl se na mne podívat můj otec, ten který mě tu zasadil. 

Měl radost, když viděl, jak se mi daří. Daří se mi báječně, horko už ustupuje. Příjemný vánek načechrává mé lístky , které jsou den ode dne krásnější a krásnější. Hrají zlatavými barvami, taková krása. Zdalipak ji lidé znají? Doufám, že se přijdou podívat. 

Přišli. Přišli všichni lidé z vesnice, ale více než mně se věnovali zemi v které spočívám. Lopotily se s radlicemi a brali si čeho bylo třeba. Já tam stál a čekal, avšak nikdo se nepřišel pokochat mým novým kabátkem. Asi neměli čas. Později jsem pochopil proč.

Zima se blížila kvapnými kroky .Má první zima, kterou jsem měl prožít sám nechráněn nikým a ničím. 
Nevěděl jsem co mě čeká, můj zlatavý kabátek leží na zemi pode mnou, i když jsem se ho nechtěl vzdát. Tížil až přespříliš mé větve, tak jsem jej nakonec musel shodit. Teď tu však stojím opět nahý jako první den, vystaven silnému větru, blýskanicím a nekončícímu chladu. Umírám, nebo se mi to jen zase zdá. 

Jaro bylo taky plné překvapení, co teprve zima. Ach, co se to sype z nebe , stříbřitý prach dopadá na mé větévky a já oblékám ; studený , ale nádherně třpytivý háv své první zimy. 

I dnes pod tímto hávem neumírám, ale žiji, rostu a sílím. Jednou ze mne bude velký a silný strom. 

 Měl jsem radost, že jsem užitečný .Dával jsem stín lidem a příbytek mnoha malým tvorečkům. Svět jsem mohl pozorovat již z výšky. Viděl jsem, jak se za ta léta změnil. 

Je mi již sto let. Již nevídám tak často lidi, ale spíše jejich stroje. Dnes je jich tu až nezvykle mnoho. Něco se semnou děje, něco,čeho jsem se tak bál. Do mého silného kmene se zařezávají zuby , ostré zuby hryžou a hryžou. Po kmeni mi stékají slzy mízy . Tu bolest mi dělá člověk. Ne1není to ten, který mě tu zasadil ten by to nikdy nedopustil. Už jsem asi starý , zbytečný a lidem překážím. 

Naposledy jsem se ještě rozhlédl do širého kraje, abych viděl tu krásnou rodnou zem. 
Dnes opravdu umírám.